Prezident Klaus už zcela nepokrytě vystupuje proti zájmu vlastní země

Chce-li pan Klaus organizovat tažení proti Evropské unii, nechť mu k tomu zdraví slouží, ale ať si v tom případě laskavě sbalí raneček a vypadne z Pražského hradu.
Začátek letošního adventu byl ve znamení dosud největší české ostudy od pádu komunistické totality. Mám samozřejmě na mysli ty ubohé vylomeniny, jež Václav Klaus předvedl před očima celé Evropy u Ústavního soudu, když strážci české ústavnosti posuzovali slučitelnost či neslučitelnost Lisabonské smlouvy se základním zákonem státu. Prezident jediné členské země, která do té chvíle nezaujala jasné stanovisko k tomu dokumentu, se v Brně definitivně demaskoval do podoby zavilého nepřítele evropské integrace, aniž by mu v tom překáželo, že právě ČR za pár týdnů bude na půl roku jejím motorem. A jak už tomu u Klause ani nemůže být jinak, ne-obešlo se to jeho bláznění bez notné dávky směšnosti k pramalému potěšení publika.
Původně se národem milovaný tatíček uvedl jako pokorný tazatel nepostrádající respekt a úctu k nezávislé soudní moci. Předeslav, že není vystudovaný právník, předložil Ústavnímu soudu k posouzení hrst jednotlivých paragrafů, z nichž se mu zdálo vyplývat, že jeden každý z nich sám o sobě stačí k tomu, aby byl Lisabonské smlouvě pod Řípem vystrojen státní pohřeb. S přibývajícími minutami se však žádost páně profesorova měnila v prezidentskou direktivu, jak mají mužové a ženy v talárech správně rozhodnout. Až tak byl největší z Čechů laskavý, že ctihodným soudcům dovolil klást mu doplňující otázky, kdyby jim snad něco nebylo jasné. Už ve chvíli, kdy byl s díky odmítnut, mělo být každému jasné, že bude zle. A bylo.
Třebaže Klausovy argumenty měly v jednotlivostech svou váhu, jako celek byly smeteny ze stolu jednoduchým a srozumitelným odůvodněním, že námitky proti delegování některých národních pravomocí na evropskou administrativu měly být vzneseny před čtyřmi a půl lety, než Česká republika vstoupila do Evropské unie. Tím se totiž dobrovolně zavázala mimo jiné i k tomu, že se podřídí kontinentálnímu pořádku, což s domnělým porušováním ústavy nemá nic společného. Navíc v Ústavě ČR není nic tak zvláštního, čím by se lišila od ústav ostatních vyspělých evropských zemí, aby z ní Lisabonská smlouva učinila Pečírkův kalendář. Jestliže se v prach a popel neobrátila ústava britská, francouzská, německá a dvaadvacet dalších, jistě »oslabení státní suverenity« unese v zájmu Evropy i horkou jehlou spíchnutá ústava česká. »Lisabon« je prostě Česku neškodný, hotovo, šmytec.
Po tomto nestoudném verdiktu teprve nastala ta správná chvíle pro spuštění páně Klausova kolovrátku. Třeste se, Čechové! Brusel vás spolkne jako malinu, je veta po vaší svrchovanosti! Budou o vás rozhodovat cizí byrokrati, vaše moudrá vláda i osvícení zákonodárci, ba i sám nenahraditelný tatíček (ten hlavně) budou ve vaší vzkvétající zemi jaksi navíc. Plíží se vás zahubit - stokrát běda! - federalizace Evropy, v níž se rozpustí vše živé a zůstane jen bolestná vzpomínka na praotce Čecha, ó amen, buď sbohem svatý Václave, vévodo náš, kde domov můj. To všechno vinou nekompetentního, zpolitizovaného Ústavního soudu, který se podělal před bruselským nátlakem, na největšího žijícího Čecha se pranic neohlížel, dokonce aby ho co nejvíc ponížil, i skoro stostránkové odůvodnění svého hanebného verdiktu si předem napsal.
Už není nejmenších pochyb: poté, co pan Klaus proslul jako geniální ekonom, klimatolog a architekt, objevil v sobě v průběhu jediné noci i geniálního právníka, dokonce ústavního. Škoda, že při tom rychlokurzu přehlédl drobnost, kterou nemohli při svém rozhodování nevzít v úvahu soudci Ústavního soudu. Totiž že posvátné pojmy jako svrchovanost či suverenita nejsou jednou provždy definované jako např. základní ekonomické poučky, nýbrž se vyvíjejí v prostoru a čase. Stejně jako prochází vývojem všechno ostatní, mění se i pohled na priority státního zájmu.
Kdyby nebyl pan Klaus stejně mizerný prezident, jako je klimatolog a architekt, věděl by, že složitá a ještě donedávna nemyslitelnými kompromisy pracně usmlouvaná evropská integrace, již mnozí považují za zázrak, nezapršela na starý kontinent předevčírem, ale trvá už od těsně poválečných let, kdy nesměle začala v zájmu sejmutí z Evropy prokletí periodického válčiště. Je to proces úspěšný a nadějně se zrychlující, jemuž se vzpírají leda bolševici, náckové a jim podobná sebranka, která se nechce smířit s potupným dohníváním na smetišti dějin. Staví-li se vývoji do cesty rádoby vlastenec Klaus se strašákem evropské federalizace, je žádoucí mu dát jasně najevo, aby se s ním šel vycpat. Úplně k tomu stačí se porozhlédnout, co nám přineslo fanaticky zdůrazňované češství za posledních 19 let: rozeštvané politikaření neschopné správy země k prospěchu řadového občana, korupci, bezpráví a kriminalitu pod ochranou posttotalitní vrchnosti, která má v popisu práce s tím šlendriánem bojovat ... čím speciálně nám může uškodit integrovaná Evropa, pane Klausi? Je tomu přesně naopak. Čím víc pravomocí se přesune z Prahy do Bruselu, tím lépe a radostněji pro všechny pořádné lidi v této zemi. Mně osobně by bylo ctí a potěšením probudit se třeba hned zítra jako občan Evropské federace či Spojených států evropských, říkejte si tomu, jak chcete. Za to, že jsem Čech, se naproti tomu už dlouho upřímně stydím, mimo jiné i vaším osobním přičiněním.
Třeba se svého snu ještě dožiju. Aspoň se mi zablýsklo na časy v samém závěru posledního listopadového týdne, kdy na veřejnost prosákly zvěsti, že spor o Lisabonskou smlouvu vygeneroval zdravé jádro nové protievropské platformy s ambicí proměnit se časem v politickou stranu, jak jinak než s Klausem v čele. V tisku se už objevila jména jako Petr Hájek, Petr Havlík, Petr Mach, možná k nim v dohledné době přibudou páni profesorovi milci Jan Schwippel, s. Tlustý a další, například Macek nebo Knížák. Těm všem učarovali irští národovci z Ganleyova hnutí Libertas, s nimiž pan profesor nedávno jakožto disident EU provozoval okázalé líbánky. Taková sestava, to je přece skvělá zpráva! Už bylo načase mít jasno, kdo patří do Evropy a kdo se cítí lépe mezi různými fangličkáři, kteří se v Česku houfují pod komunistickými prapory nebo pod zástavami Sládkových sirotků z Dělnické či Národní strany. Jako demokrat pravím - jen houšť!
S jedinou ovšem výhradou. Ctím právo kohokoli svobodně hlásat své přesvědčení, pokud tím kdokoli není hlava státu, jejíž hlas má jinou váhu než hlas obyčejného smrtelníka, především za hranicemi republiky. Chce-li Klaus organizovat tažení proti Evropské unii, do níž nás před lety kdovíproč přihlásil, nechť mu k tomu zdraví slouží, ale ať si v tom případě laskavě sbalí raneček a vypadne z Hradu. Už dlouho tam ostatně nemá co pohledávat, protože se zpronevěřil jak prezidentskému slibu, tak závazku být reprezentantem občanů, kteří se v referendu vyslovili pro vstup do civilizované Evropy se v ším, co k členství v EU patří. Ani v banánových republikách není zvykem vládnout proti zájmu poddaných, pokud tam zrovna není u moci Robert Mugabe.

Petr Zavoral

Zpet na hlavni stranku